Fér a nefér.

26. května 2013 v 17:35
Když ublížím, Ty ránu mi oplácíš,
když utíkám, Ty utečeš též,
když do snů se mi vpotácíš,
když do peřin mne zveš.

Když vše mi zázlíváš,
když nevěříš mým slovům,
když jen tak se mi posmíváš,
ach, ten tvůj las(š)kovný um.

Když jen tak se mnou rozmlouváš,
když vždy dobře mi radíš,
když do duše mi promlouváš,
když náladu mou ladíš.

Když vezmeš si mé slané slzy,
když o jiných mi vyprávíš,
některé ty pomlky,
když náladu mou otrávíš.
(pro změnu)

Řekni mi jen. Co je fér?
 

Záblesky

18. května 2013 v 13:56
Určitě se vám to taky stává. Že jen tak přemýšlíte, ležíte, sedíte, stojíte, jdete a najednou se vám na povrch z hlavy vynoří nějaká krásná, jindy ne zas tak krásná vzpomínka. Útržek. Poslední dobou se mi to stává často. Říkám si, že jsou věci, na které si vzpomenu každý den, vždy se nad nimi pozastavím a přemýšlím, jak to bylo hezké. Jenže tyhlety záblesky, ty tady ještě nebyly. A tak si pomalu říkám, že jestli to půjde stejným tempem, nebudu celý den myslet na nic jiného než na své krásné a nekrásné vzpomínky.

Další věcí je, že na lidi, kteří mi ublížili, na ty se mi ty krásné vzpomínky nějak smažou... A tak vůbec nevím, proč jsem je měla ráda. Kdybych se zahrabala do horoskopů, zjistila bych, že nikdy nezapomínám a že na to ublížení vzpomínám tak, jako by se mi to právě stalo, a tak budu asi věčně cítit věčnou zášť k tomu člověku. Ale kdo by věřil hvězdám...

A pak je tady další myšlenka. Že vlastně ubližuji často víc, než druzí ubližují mně. Mám vlastně právo cítit tu věčnou zášť? A pak, že jistě, že mám. Každý je nějaký a je jeho chyba, že odpouští. Že tak snadno odpouští a čeká, že budu snadno odpouštět též. Že jsem a nebudu se kvůli někomu měnit, stejně jako nechci, aby se někdo měnil kvůli mně. Je to takové nepřirozené.

A prší... Tak krásně prší...

Třeba si vybavím každý úsměv, který mi někdo poslal za tento rok. Je to taková má úchylka. Ale to bude asi jen tím, že jsem děsně na muže. A na jejich úsměvy. A tak, když mě někdy potkáte, usmějte se na mne a vězte, že se na vás nikdy nezapomene.

Když jsem malá a hraji si s tou krabičkou s otvory na různé tvary "kostek".
Válení se v bazénku s míčky s první láskou, která byla snad o dvanáct let starší.
Když sedím v bunkru, našem tajném příbytku a prohlížím si věci, co zde zanechali ti, po kterých jsem to místo zdědila.
Ten pohled, když seděl na plotě a potutelně se usmíval. Jeho.
,,Jen Tě straším..."
Nekonečno zimních dnů.
Pak když utíkám přes cestu, krásný úsměv z auta ,,Běž, zlatíčko."
Každá zpráva, která říká, že Ti na mně záleží.
Když jsem si v Praze kupovala z automatu hnusnou horkou čokoládu, protože mi byla večer zima.
Když si mne chtěl někdo namalovat...
,,Protože mne miluješ, hm?"

Ta mi měla říct, že jsem vážně kecka.



Jsem tady jen proto, že jsem zapomněla heslo na bývalý. Prostě není.






Kam dál

Reklama